18.1.2010 | Autor: Vlasta Reittererová

Berlínští filharmonikové, Mariss Jansons – dirigent. John Ogdon – klavír, Královský filharmonický orchestr Londýn, Lawrence Foster – dirigent. St. Lawrence String Quartett. Sarah Chang – housle, Berlínští filharmonikové, Simon Rattle – dirigent. Han-na Chang – violoncello, Londýnští symfonikové, Antonio Pappano – dirigent. Philadelphský orchestr, Mariss Jansons – dirigent. Produkce: David R. Murray, David Mottley, Mark S. Willsher, Stephen Johns, David Groves, John Fraser. Text: A, N, F. Nahráno: 1970, 2005, Abbey Road, Londýn. 1994, 2005, Philharmonie, Berlín. 1996, Giandomenico Studios, Collingswood. 2006, Skywalker Sound Scoring Stage, Marin County. Vydáno: 2009. TT: 72:57, 77:57. ADD, DDD. 2 CD EMI 50999 2 37686 2 8.

Dvojdisk se skladbami Dmitrije Šostakoviče přináší reprezentativní výběr děl i interpretačních výkonů. Časově se jedná o vzorek tvorby od 1. symfonie z roku 1934 po Smyčcový kvartet č. 8 z roku 1960. Na dvou nahrávkách se podílel jako dirigent Mariss Jansons (1. symfonie s Berlínskými filharmoniky, Jazzová suita a Tahiti Trot s Philadelphským orchestrem), Klavírní koncert č. 2 hraje John Ogdon s Královskou filharmonií Londýn a řídí Lawrence Foster (to je nejstarší ze snímků, z roku 1970), Houslový koncert č. 1 je v provedení Sarah Chang a Berlínských filharmoniků se Simonem Rattlem. Sólistkou Violoncellového koncertu č. 1 byla třiadvacetiletá korejská umělkyně Han-na Chang, Londýnské filharmoniky řídí Antonio Pappano, a konečně velmi známý Smyčcový kvartet č. 8 hraje St. Lawrence String Quartet. Dramaturgie se tedy snažila zvolit díla vážná, virtuózně zaměřená – i účelová: Tahiti Trot je parafráze na foxtrot Tea for Two Vincenta Youmanse a vznikla údajně na popud dirigenta Nikolaje Malka víceméně jako „sázka“, zda Šostakovič dokáže slyšený šlágr zaranžovat zpaměti (Šostakovič sázku vyhrál, partituru napsal obratem). Jazzová suita je z roku 1934 a nemá samozřejmě s jazzem jako takovým nic společného; byla nicméně Šostakovičovou odpovědí na boj, jaký stalinští kulturní politici vyhlásili na potření „buržoazně dekadentní“ hudby. Klavírní, Houslový i Violoncellový koncert (zejména ten stojí v energické, až „mužské“ interpretaci Rostropovičovy chráněnky Han-ny Chang za opakovaný poslech) nabízejí vhled do děl, psaných víceméně na objednávku: Klavírní koncert č. 2 byl psán pro závěrečné dirigentské zkoušky skladatelova syna Maxima, Houslový koncert č. 1 pro Davida Oistracha. Violoncellový koncert č. 1, psaný pro Mstislava Rostropoviče, vznikal v těsné myšlenkové souvislosti s 8. smyčcovým kvartetem op. 110. Řazení skladeb na CD chronologii vzniku nedodržuje, a není to podstatné – naopak se připojením obou „jazzových“ skladeb ve formě jakéhosi „přídavku“ podařilo po tragických tónech Cellového koncertu ukázat velmi zřetelně další nikoli nepodstatnou složku Šostakovičovy osobnosti – schopnost humoru, a to i pod šibenicí.


Body:

Psáno pro: časopis Harmonie 2010/01